Již v rozhovoru s ekonomkou Ilonou Švihlíkovou pro A2larm v roce 2015 padl důraz na národní obrození. Rozhovor byl nazván příznačně „Potřebujeme nové národní obrození“. Švihlíková zmínila problém nekvality tzv. elit: „Když nemáte zdravý základ ve společnosti, stavba stát nebude. Je nutné obnovit základní schopnosti spolupráce mezi lidmi, bez toho žádná změna nemůže fungovat. Proto navrhuji řadu opatření na lokální úrovni. Ale současně potřebujeme inteligentní politiku vlády – je nutné formulovat národohospodářskou vizi nebo více zapojit odbory do rozhodování o ekonomických záležitostech. To není žádná utopie. Jenže budeme muset překonat závažný problém – a sice nekvalitu elit. Naše politické elity jsou nekvalitní hlavně kvůli nevzdělanosti a zbabělosti.“

Na tomto místě bych doplnil, že nevzdělanost a morální nekvality těchto pseudoelit jsou dány programově. Jsou tak dlouhodobě vychovávány. Proto se nemůže zatím stát, aby byl ministrem zahraničních věcí profesor Petr Drulák, ale je jím bakalář, jehož závěrečná práce je z mého hlediska ostudnou a vysokoškolského titulu nehodnou. Tento stát není řízen osobnostmi. Ty mu nevládnou. Do jeho čela jsou vygenerováni ti nejvydíratelnější a nejneschopnější – jednoduše proto, aby sloužili, a neprotivili se scénářům ze zámoří.

Švihlíková definovala některé palčivé problémy naší společnosti včetně exekucí: „Musíme v první řadě zabránit přijetí Transatlantické obchodní smlouvy (TTIP), jinak můžeme všechno zabalit, protože vládnout nám už navždy budou nadnárodní korporace. Dále musíme rozvíjet české ekonomické struktury. Potřebujeme financování lokální ekonomiky, bylo by dobré vytvořit suverénní národní fond z devizových rezerv. Také máme obrovské nedostatky v zákonech. Například nemáme definovanou lichvu.“

Zmínil bych další body, kdy to tu můžeme „zabalit“: 1) Pokud přepíšeme historii a dopustíme revizi výsledků druhé světové války. 2) Pokud vinou politiky předražených energií necháme zkrachovat náš průmysl. 3) Pokud dopustíme návrat k cenzuře a potírání opozice jako takové. 4) Pokud ihned nezměníme výuku našich potomků s tím, že důraz bude kladen na nezkreslování historie. 5) Pokud budeme místo míru podporovat válečné běsnění.

O nutnosti nového národního obrození psala v Českých národních listech rovněž profesorka Stanislava Kučerová. Ta ve stati „Dočká se obrození probuzení“ mimo jiné píše: „Jestliže vítězná církev a pobělohorská šlechta vytvořily z ukořistěného bohatství skvělý svět barokní nádhery, okázalé marnotratnosti, poživačnosti i vybraného vkusu v architektuře, výtvarném umění i v hudbě, nic to nemění na skutečnosti, že národ, zbavený své elity, živořil na pokraji záhuby. Básnický obraz „temno“ je pro tento stav velmi výstižný, i proto, že nevylučuje opětný návrat „světla". „Demýtizační" snahy ČTK a jiných orwellovských přepisovačů a „oprávců" dějin jsou jen chatrně maskované útoky na naši národní identitu a nejlepší kulturní tradice.“

Dnes už nejsme svědky ani té okázalé marnotratnosti. Fialův kabinet vede český národ k vyhladovění a kolapsu. A to tak, že neřeší energetickou ani ekonomickou krizi, ale pouze si snaží ušít zákony na míru, aby ti, kteří budou hozeni přes palubu – a že jich bude – byli v případě, že se vzbouří, kriminalizováni.

Profesorka Kučerová dodává: „Váhám vyslovit obavu, že dnes u nás probíhá proces opačný, rekolonizace, protože ideje zápasů našich předků o emancipaci politickou, sociální a kulturní, o sebe–vědomí a sebe–určení národa se soustavně znevažují. Stalo se zvykem hledat, čím kterou osobnost našich dějin kompromitovat a diskreditovat. Neptáme se na smysl té které události, cesty toho kterého člověka. Všímáme si věcí vedlejších, podružných, pokud možno hovících současné oblibě morálních nízkostí, korupcí a oplzlostí. Jde–li o hrdinu, bojovníka, tvůrce, nositele ideálu, slídíme, jak si kdy s kým zadal, přičítáme mu nečestné pohnutky, poklesky, slídíme po nich v jejich soukromých denících, psaných dokonce i tajným písmem. Nesledujeme, za čím šel a kam došel, ale – obrazně řečeno, kolikrát šlápl vedle, kolikrát se mu kamínek pod botou zvrtl, kolikrát se mu rozvázala tkanička. A to se jmenuje "detabuizace" osobností a "demýtizace" dějin, které tak ztrácejí ideově kultivační smysl. Nedovolme všem těm pomlouvačům, klevetníkům, odmítačům, aby nadále přepisovali, falšovali, třísnili špinavostmi a nechutnostmi odkaz našich předků. Braňme to, v co věříme, co ctíme, co milujeme. Braňme historickou paměť národa!“

Toto vnímám především jako apel na obrození médií, která dnes, i když si říkají veřejnoprávní, hrubě porušují své povinnosti – a plní toliko roli agitační a po hříchu propagandistickou. To vypíchl pro změnu jiný profesor – Petr Drulák, když jasně konstatoval, že divák nemá šanci utvořit si reálný obraz o dění na Ukrajině, sleduje–li zpravodajství České televize.

K zásadnímu významu národního obrození se ve svých textech vrací opakovaně historička Marie Neudorflová. Ta si mimo jiné všímá právě role výuky dějepisu (historie): „Výuka dějepisu byla však zaměřena na monarchii, církev a chronologii říše. I to se zdálo vládě moc a roku 1824 zredukovala výuku historie i zeměpisu. Sebeznalost rakouských národů, lidové tvorby a historie, byla minimální. Policejní metternichovský ponapoleonský režim stačil ohlídat téměř vše. Ale neuhlídal tvorbu rozsáhlého Jungmannova slovníku ve 20. letech, což bylo pro znalosti národa, jeho intelektuální vrstvy, nesmírně důležité.“ Zde nemohu nevzpomenout šéfa Bezpečnostní a informační služby (BIS), Michala Koudelku a jeho pohoršení nad tím, že se u nás historie neučí ještě více proamericky.

Docent Radim Valenčík ve stati „Odpověď Rakušanovi – Druhé národní obrození“ pojmenovává jeden z hlavních problémů – potřebu samostatného myšlení a jeho rozvoj: „Tak jako První Národní Obrození bylo symbolizováno postavením Národního divadla, tak nynější obrození by mělo začít obnovou vzdělanosti zaměřené na pochopení toho, o co ve společnosti jde a co dělat. Je nutné připravit a představit alternativu vůči těm tendencím současného vzdělání (zejména vrcholového), jejichž cílem je udělat z lidí manipulovatelné hlupáky. Svůj vklad k tomu může přinést každý, kdo si váží vzdělání, pracoval na sobě a chce jít ještě dál pro potřebu svou i druhých. Začněme a najdeme i potřebné realizační (organizační i institucionální) formy. Zlou a tupost sloužící cizí moci jsme schopni porazit intelektuální převahou.“

Nechceme–li, aby se naše děti institucionálně učily od nejútlejšího věku potlačovat myšlení, a upřednostňovat memorování propagandy, učily se nenávidět odlišný názor a jeho nositele čile a ochotně udávat, musíme vzdělávací systém od základu proměnit.

Stejně tak je nejvyšší čas uvažovat o rozvoji mezigeneračního dialogu a rozvoje průmyslových družstev, zvláště, až nadnárodní firmy od nás zdrhnou jinam. Radim Valenčík dlouhodobě podporuje pěstování alternativní vize ke stávajícímu kolabujícímu systému – kdy staví právě na dialogu a diskusi.

K dialogu vybízí i již zmiňovaný Petr Drulák: „To, co nás spojovalo, bylo, že svrchovanost je jedním z konceptů, na kterém se shodneme. Dalším může být svoboda projevu. Když chcete demokracii, musíte mít možnost svobodně diskutovat.“ V současnosti vzniká spolek Svatopluk, který má za cíl věnovat se tématům, které se „zběsilý liberální střed snaží vyhladit a potlačit“.

Nalézáme se v situaci, kdy se nám bortí ekonomika, kdy jsme ujařmováni a kdy hrozí, že půjdeme padnout za nějakého toho císaře pána a zájmy jeho mocenské kliky. Nechceme – li si zvolit potupnou smrt, je národní obrození jedinou alternativou. Rozpadající systém je již neudržitelný. Čím dříve to pochopíme, tím vyšší šance na přežití máme.